Konflikt a komunikace

Část I.

Každá vteřina naší ko-existence či spolubytí produkuje mezi námi jednotlivci masu nezbytných rozdílných dat.

Slovo má moc nás vyjádřit, propojit i oddělit. Může být „sděleno“ i mlčením, blízkostí i vzdáleností, intimitou, vzájemností i distancí. Každý máme svoji „bibli“- svatou knihu a slávu života. Komunikací zviditelňujeme a dosahujeme svoje osobní potřeby, hodnoty, zájmy, priority… věci podstatné i nepodstatné. To vše se děje v průsečíku vnějších zdrojů a vnitřních osobnostních specifik či potenciálu v rámci exprese životního příběhu. Skrze možnosti jeho kontextu, standardu a stylu odhalujeme slovem na sebe genetiku a sociální původ, etnokulturu, profesní profilaci, stupeň faktické, formální i domnělé vzdělanosti a výchovy, spektrum osobních předností i rezerv - komplexní výkon své životaschopnosti. Naše slovo o nás říká, kdo jsme. Každý ovšem vnímáme jedno a totéž slovo rozdílně. Vzbuzuje v nás také jiné asociace, váže na sebe jiné představy, individuální vzpomínky a zkušenosti. Jedno slovo může být nafouklé mnoha významy. Mít více paralelních (i třeba odlišných) nebo přenesených významů, symbolizací a adresných metafor. A jsou také slova, která postupem času pozbývají svého tradičního jazykového úzu vlivem významových inovací poplatných psychosociálním procesům doby. (Např. dnes poměrně frekventované slovo „vize“ – „jakou máte vizi“? transformuje v běžné komunikaci svůj význam z původně označující „vidiny – zjevení“ či „vidění do minulosti, současnosti a budoucnosti konání někoho“ co by schopnosti mimosmyslového vnímání, obrazů vlivem řízené imaginace i hypnotických raportů, různých chtěných i nechtěných snových struktur, tj. projevů emoční inteligence ve funkci varování, upozornění, poznání… do významů primárně zaměřených na lidský výkon v pojetí „osobního cíle, plánu, zacílené představy“ vzhledem ke konkrétním krokům s nimi spojených.) Často se také užité slovo/věta míjejí se svým významem a myšlenkovým obsahem, který chceme sdělit – „promiňte, jak to myslíte“? A jeden okamžik v nás může třeba i koncentrovat celý trs různorodých i protichůdných emocí zároveň. Pro vyjádření mnoho myšlenek, pocitů, reakcí rovněž nemáme ani odpovídající jazykový ekvivalent. Také jsme mnohdy konfrontováni se slovem, odkrývajícím na platformě jazykové scény další vrstvu novotvarů, avšak srozumitelnou jen určité skupině lidí. A jak to vše ovlivňuje naše společné životy? Občas komplikovaně. Konfliktní situace a děje, rituály a stereotypy jednání jsou poté zdrojem i důsledkem střetu rozdílných dat a protichůdných sil našich individualit a různých ontologických jevů (příčin a principů bytí) v jednom časoprostoru. Exkluzivita konfliktu v procesech sociálního (společenského) i osobního rozvoje spočívá zejména ve funkci restrukturalizace, emancipace a progresu (změny), v němž se střetává nový stav s dosavadním. Vyvažuje fáze stagnace a pohybu sociálních a psychických entit. Může vykazovat rovinu stresu - viz (sebe)destruktivní eskalace konfliktu, i do jisté míry salutoru (pozitivní stres), kdy např. jeden konflikt tlumí nebo redukuje jiný konflikt. V každém z nás je obsažena latence potenciálního konfliktu co by intrapsychického nesouladu vnitřních osobnostních modalit (složek) nebo/i co by interpersonální kolize mezi jedinci (skupinami, stranami, institucemi, regiony, národy) navzájem. Zdrojem konfliktu mohou být vhodné i nevhodné intence, motivy, postoje, reakce. Patologie konfliktu je v jeho nefunkčním a nekonstruktivním zpracování – od kognice informací v mozku až po demonstraci či dramatizaci jeho průběhu a následků. Dynamika, intenzita, četnost, variabilita, specifičnost, struktura aj. konfliktů, včetně rolí a pozic aktérů předurčují jejich význam, smysl a konkrétní pozitivní i negativní efekty. Každý disponujeme různou mírou prahu tzv. frustrační tolerance, tj. redukovaně řečeno – odolností, a v návaznosti na to, i schopností a komunikační (sociální) dovedností zvládání konfliktů.

DK-01/16