Užívat si života aneb něco více o emocích

Část II. 

Normální je žít v nejistotě.

Život je tudíž logicky vzato příležitostí pro mnoho různorodých emocí. V podstatě nelze oddělit emoce od racionality. A užívat si života znamená v jistém smyslu přijímat život se vším všudy. Světlá i tmavá místa. Život může mít prvky romance, komedie, kariérové slávy, dramatu, non stop sebeklamu, série průšvihů… Abstrahujeme-li od teorií, které vnímají všechny jevy a stavy v zákonitostech vzájemných souvislostí, pak někdy je život „pouhá“ náhoda a někdy sebe-projekt, v němž toužíme být originálním bossem. Užívat si života v tom, že jde o ryze osobní tvůrčí dílo a závazek, případně s podílem ostatních. Je to forma sebevyjádření na plný úvazek, což leccos obnáší – aspekty novátorství i tradice v širokém slova smyslu. Oficiální trendy na to nestačí. Vždy v tom jedem sami za sebe, přičemž nikdy nejsme sami. Jaký je váš live motiv a program nejosobnějšího obsahu a objemu? Příliš vysoko mířené a riskantní ambice a převeliké plány v celoživotním cyklu „užívání si“ však vyvolávají úzkostné stavy, zklamání z iluzí nebo stav: splněno a „mrtvý“ život. Aby z toho nebyl vynález zkázy. Pryč odsud! Dotknout se maxima v kvalitě prožitků spokojenosti, dobra a štěstí je v přiměřenosti našich (subjektivních i sociálních) očekávání, činů i odměn. Cokoliv může být náplní nebo osvěžovačem našich privátních i veřejných dní. – Velkých malých životních dojmů. Společenské účinkování i pojetí „svého vnitřního světa“ si organizujeme primárně v podobě psychosociálních zisků v potřebě relativního uspokojování bezpečí, životní pohody a úspěšnosti. Optimální stupeň nejistoty v tomto procese vykazuje pro psychiku nezbytné pozitivní efekty. Rovněž jisté motivační (stimulační) vybuzení jako efekt frustrace vede k rychlejšímu dosažení cíle. Co je vaší prioritou? Co vás baví a co nudí? Na co se těšíte? Co děláte, když si užíváte života? Naše emoční reakce vůči podnětům jsou široce individuálně disponované a variabilní na škále pozitivní/negativní. Ukazatelem vnitřní úzkosti, strachu není však přítomnost a velikost napětí vůči stimulu, nýbrž jeho existence/reakce bez stresujícího stimulu. Podstatnou roli v jeho zvládnutí mají adaptační mechanismy psychického regulačního systému, jejichž úroveň je v disproporci mezi aktivačním efektem a schopností člověka vrátit se do klidové fáze (před stresem). V tomto smyslu se naše chování, myšlení, komunikace, rozhodování v životě řídí určitými žádoucími i nežádoucími stereotypy, kognitivními automatismy v selekci informací a dekódování situací z hlediska jejich porozumění a prožívání. V procesu změn, kterým je náš život vystaven permanentně, dochází k jejich narušení, v němž racio-úsudek předchází emoce, což má za následek vznik určitých nedostatků v uspokojování biologických potřeb a negativně emocionální odezvu. Dochází k nejistotě a strachu, k nesprávným, chaotickým řešením a konfliktním situacím, přičemž síla stresu není přímo úměrná síle stresujícího stimulu. Obětí se stáváme sami i ostatní, které případně ze svého života odstraňujeme, abychom odstranili svůj strach! Psychická a tělesná odolnost vůči zátěži se snižuje zejména stresogenními podněty: nadměrnou odpovědností a kvantitou pracovních úkolů a úkonů, kompetenčním přetížením, prostorovými stresory, neuspokojivým zdravotním stavem, vleklými problémy v soukromí, frustracemi z nenaplněných  potřeb, časovou tísní, slabými i silnými stimuly v životě, nedostatkem soukromí, deficitem dovedností apod. Každá intenzivní i dlouhodobější zátěž přispívá k chronicitě disfunkční úzkostné reakce, která se pohotově také stává živnou půdou pro další ohrožující představy, pověry, a v návaznosti na to i ochranné rituály a předměty, horoskopy, osudové předpovědi a věštění. Permanentně přítomným stresorem je totiž (více či méně) neznámá budoucnost. Úzkostný člověk s pocity ohrožení z nedostatku anticipační schopnosti a ochoty nést riziko se tak postupem času obává čehokoliv z budoucnosti, která je vždy zákonitě nejasná. Silné emoce redukují racionální úsudky, myšlení. Suspendují logické uvažování, narušují koncentraci a oslabují paměťové schopnosti. Ale i naopak: racionální analýzou nežádoucích emocí lze zredukovat i silné emoce. Zdravá psychika přijímá nejistotu jako aktivační stimul k výkonu i bez vidiny záruky jasnější, jistější úspěšnosti. Anticipační schopnost v jednání lze systematicky edukativně a psychoterapeuticky rozvíjet. Např. i metodami řízené imaginace nebo hypnotickými technikami, které zpřístupňují obsahy nevědomí do vědomí. (Sice v symbolizované podobě, ale co by zásobárny velmi cenných informací k predikci konstruktivních řešení našeho života.) A odtud pak k realizacím našich pozitivně produktivních myšlenek, emocí a postojů. Věci jsou tak trapné a zlé – jak to dovolíte! Sebe-řídící edukační programy a přístupy v psychoterapii i koučování v rámci osobního rozvoje směřují k psychické stabilitě vůči nepřízni okolí a závislostem na vnějším světě. Vylaďování psychofyziologických stavů autoregulačními a autosugestivními metodami pomocí psychologických nástrojů/instrukcí zlepšuje schopnost čelit stresům a produkuje chuť do života včetně ochoty postavit se překážkám. Atraktivní a realizovatelný cíl v koučinku, stimulující emoce, se stává skutečnou motivací, přičemž jde současně i o dynamickou a obsahovou složku jednotlivých kroků aktivit, tj. racionálně motivované jednání je vždy emočně podmíněné, neb je k tomu zapotřebí určitá aktivační úroveň s určitým intrapsychickým emočním napětím. Kouč, psycholog, pedagog a/i psychoterapeut klienta upozorňují, že pozitivní i negativní emoce v tomto procese sociálního učení a psychického rehabilitování sehrávají komplexně výraznou vitalizující či naopak demotivující funkci. Dále pak např. estetickou, orientační, podpůrnou i zpětně vazebnou.

DK-03/16