Užívat si života aneb něco více o emocích

Část I. 

Život je prostor – co do něho dáte? 

Určitě osobní portrét a rukopis svého příběhu - každodenní agendu. Individuálně je to na vás – z nekonečna alternativ lidské existence: například potřebu žít a zemřít tam, kde se člověk narodil navzdory kontaminacím všeho druhu – vybudovat si základnu, mít kus Země a nechat někde v tom sebe? Nebo vnímat svět bez hranic a užít si volnost světáka? Běžet závod jako drezúru za zlatými doly a konzumem či i přihodit trochu kombinace oduševnělosti, kontemplace a tělesnosti do aktuálního dění? Občas postoupit mentální riziko a hazard fantazijních výletů a snění, bolení z nedosažitelnosti lásky nebo něčího konce života, a také najít včas dobu návratů i pádů do reality. Nikdy nezapomenout na peníze, léky, zdravé jídlo, slušné chování, práci, image, domov, svoji důstojnost…. záchranu lidstva a planety. Diskvalifikovat a likvidovat v tom všem druhé nebo je oceňovat? Někdy osud jednotlivce ustupuje vyšším zájmům moci  - míru, války, dobra i zla. Jak si tedy užít života v názorově, sociálně, politicky, morálně, etnicky, nábožensky, ekonomicky, kulturně a jinak rozdílné a rozdělené rodné půdě a společnosti s mezinárodním právem a dosahem? Někdo život přijímá jako shromažďování pravdivých nebo neměnných faktů, někdo jako nekonečnou hru převleků na sociálních sítích (virtuálně i v reálu) v obměnách vztahů a identit. Vypadá to, že užívat si života – může být zajímavá a dobrodružná cesta příjemných i nepříjemných (ba i svízelných), více či méně vhodných a odvážných skutků v integrovaném soukolí: člověk - soukromí/rodina – práce/aktivity – společnost/lidi – prostředí/příroda. Emoce jsou v tom všudypřítomné. Tvoří bohatý doprovodný program našich myšlenek a vnějších projevů. Mají svoji kvalitu i kvantitu. Někdy jich je málo, někdy příliš mnoho. Není situace, která by nás neučila s nimi adekvátně hospodařit. Rozvíjet se skrze ně v sobě i interakčně. Emoce mají různou formu a úroveň vyjadřování – slovem, tělem, obrazem, zvukem, osobnostní tvorbou v širokém slova smyslu. Jsou aktuální ve všech našich rozhodnutích, např. v tom, co si dáme na talíř, nebo na jaký film a s kým půjdeme. Mají situační krátkodobé i fatální efekty. Jsou viditelné „pouhým okem“, ale představují i takové „zvláštní ticho“ v naší intuici nebo náladě. Emoce jsou produkty a služby obsahující výtažky dobrých i špatných úmyslů. Pronikají k druhému skrze naše zkušenosti, touhy, představy, zájmy, hodnoty, sympatie i averze, nebo třeba i aktivity s empatickým náslechem a určitým stupněm otevřenosti a odevzdání se druhému formou pomoci nebo spolupráce. Emoce vázané na subjektivní stavy i spolu-sdílení označujeme například jako: radost, smutek, strach, zlost, bolest, hnus, rozkoš, hrůzu, stud, hrdost, trému, odpor, vinu, přitažlivost, vzrušení, nenávist, hněv, naštvanost, humor, naději, pýchu, lásku, soucit, lítost, hořkost, překvapenost, úzkost, vášeň, zanícenost, zamilovanost, závrať… jsou barevným obalem či nálepkou reakcí i ryzí substancí v naší duši. Organizují i dezorganizují naše jednání. Mnoho o nás prozradí i zaretušují. Sytí, dynamizují, aromatizují, vyživují i ničí, evolučně emancipují a kultivují náš způsob života. Člověk však racionálně produkuje ve světě pokrok jen v částečném souladu se svými adaptačními schopnostmi, a často dokonce v nesouladu. Neboť naše poznávací mechanismy vykazují menší setrvačnost než emočně vegetativní sféra. Navíc emoce nejsou jen projevem subjektivních psychických stavů, ale i tělesných. V tomto smyslu bezděčné reakce v mezilidských interakcích bývají v přenosu informací výstižnější než slovní komunikace. Slovo „cítím, že“ často vyvolává informaci o jevu či stavu i v případě, že se o emočně prožitkové zabarvení vůbec nejedná. Jde spíše o náhražku slova „myslím si“, „domnívám se“, „řekl(a) bych, že“. Také tentýž emoční prožitek mohou lidé s rozdílnými životními zkušenostmi přijímat a označovat různě, a naopak, odlišné emoční prožitky mohou vnímat shodně. V mnohých etnických kulturách a společenských subkulturách je vyjadřování emocí v komunikaci (verbální, nonverbální) rozdílné. Tabuizace emocí má svoje striktní etická pravidla a sankce v určitých formálních i neformálních prostředích. Zviditelnění emocí může být pokládáno za výraz jisté neschopnosti v sebeovládání nebo je známkou nedostatečné slušnosti, profesionality a interního dresscode. Z opačného úhlu pohledu na tuto osobnostní modalitu ovšem vyplývá, že je naopak jasnou evidencí inteligence (emoční, sociální) a osobního rozvoje člověka. Je kreativní a adaptační nezbytností v progresu životního stylu. Dokumentuje způsoby a úroveň naplněnosti života. Samotné tvary, barvy, zvuky, veškeré dění z našich životních kontextů ovšem nabývají významů a emociogenních účinů až v určité provázanosti, okolnostech a podmínkách dané situace. Emoce má v tomto duchu svůj stupeň tenze (na škále napětí - uvolnění) a hedonismu (na škále libost – nelibost), jež jsou vzájemně podmíněné a nenahraditelné jedno za druhé. Vztahy mezi (1) chováním a (2) psychickou zátěží a (3) fyzickým organismem vyžadují naši pozornost z hlediska stability duševní rovnováhy. Řadu emocí lze v tomto smyslu identifikovat dle fyziologických ukazatelů. Mění se tepová frekvence i krevní tlak. Např. již malé výkyvy emočního napětí vykazují ve vodivosti kůže zvýšení kožně galvanických reakcí ve smyslu impedance - snížení elektrického odporu při růstu napětí. Při vzrušení se prohlubuje a zrychluje také dech. S tím souvisí i dosah a působnost bezprostředního vizuálního kontaktu. Elektrická aktivita svalů a mozku se navenek projevuje i určitým pohybovým neklidem (křečovité pohyby, špatná koordinace, řečový aparát). Na této bázi funguje i technicky aplikovaný nebo řečově (záměrně i autenticky spontánní) „interpersonální detektor lži“ (přibližně jako asociační experiment), kdy v komunikačním ději běží indiferentní podněty a podněty kriticky zabarvené, k nimž se současně váže vzrušující reakce (stres, strach, napětí). Např. u toho, kdo lže či manipuluje, výrazně koreluje nádech s výdechem – nádech se prodlužuje. Avšak ve srovnání se situací, kdy mluví pravdu! Neboť relace: „vnitřní stres - vnější signály situace“ zahrnuje hodnotově a zájmově variabilní mix emočních podnětů, a dechové aktivity jsou provázány rovněž s mnoha dalšími subjektivně zdravotními faktory.

DK-03/16