Ve znamení pozitivní energie

Naslouchat sobě ve spojení mysli, těla a duše. 

Psychická vyrovnanost a fyzické zdraví není něco, co funguje u člověka samo sebou. Je třeba o ně preventivně a průběžně pečovat a kultivovat je. Vnímat a přijmout jako jistou osobní moc a kompetenci k životu s odpovědností k sobě, ke svým bližním a k okolí. Projevit vlastní zájem řešit vzniklé problémy již v jejich prvních signálech, než přerostou přes hlavu. A případně kontaktovat odborníky adresné k jejich správnému zpracování. Častou chybou je, že lidé k psychologovi, psychoterapeutovi a jiným odborníkům přicházejí (mnohem) později, než by odpovídalo, pokud možno, efektivnějšímu způsobu řešení jejich potíží a seberozvoje. V takových případech často adekvátní zpracování problému současně vyžaduje i spolupráci s psychiatrem, který nasadí k uzdravení psychiky nezbytnou medikamentózní léčbu, ačkoliv sama psychofarmaka problém nevyřeší. Cesta k nastartování fungování života je takto komplikovanější a zpravidla zdlouhavější. Mnohem účinnějším osobním přístupem k likvidaci/redukci problémů je tudíž jejich včasné podchycení, například formou každodenního konstruktivního zamyšlení nad aktuální osobní bilancí příjmu a výdeje energie v rámci našich realizovaných aktivit během dne. To by mělo být tak samozřejmou součástí našeho života jako třeba čištění zubů nebo mytí rukou před jídlem. Nejedná se o žádné egoistické intence, hypochondrické ani paranoidní stavy, ani jakékoliv hlubokomyslné zdlouhavé analýzy. Spíše jde o chvilku (pár minutek) upřímného sebezpytování co se za ten den podařilo a proč (sebe-ocenění), a co naopak nikoli a proč (sebekritika a náprava). Tento monitorovací, vědomě zacílený přístup k sobě má tendenci naše psychika postupem času habituálně přijmout do repertoáru svých pozitivně kognitivních automatismů seberozvoje a sebeřízení, aniž bychom si tuto aktivitu museli neustále záměrně úkolovat. K tomu přispívá i fakt, že veškeré antistresové přístupy v soukromém i pracovním kontextu vycházejí ze základního principu vědomého selektování informací. Jejich přemíra i nedostatek způsobuje psychickou a fyzicky somatizovanou újmu. Pozitivní myšlení vychází z úvahy, že vitalitu a úspěšnost lze sbírat (často i radost) ze všeho, čím v životě procházíme. Paradoxně, a právě proto, často i nejvíce, z vlastních problémů, když je přijmeme právě jako moment nutného a užitečného zjištění k tomu, že něco co dosud fungovalo, již nefunguje, a je třeba to změnit. Psychoterapeuti, psychologové, pedagogičtí poradci vedou cíleně své klienty vidět/přijmout problém ve své podstatě jako nezbytnou možnost seberozvoje. A jít také v tomto smyslu cestou každodenních (sebe)objevů a radostí, nevnímat „věci“ jako věčné, neměnné a samozřejmé. Jde o jakýsi celoživotní edukační experimentální přístup ke skutečnosti v proudu jejích neustálých změn, kterým jsme vystaveni, ať se nám chce nebo nechce. A které, v rámci naší permanentní adaptace, vyžadují flexibilní přizpůsobení, zdolání veškerých potíží a kreativní optiku na život, jejíž součástí je také soukromá životní filozofie a moudrost. A nejen to, ve „hře“ je i náš životní standard a životní styl s osobní hierarchií hodnot a potřeb. A zvláště těch, o než neradi přicházíme, a které tvoří tzv. naše citlivá místa. Jakékoliv dogmata, přehnané dramatizace a nefunkční stereotypy směřují k psychickému opotřebování, nevýkonnosti, vyhoření, depresím a neurózám. Určitě každý také zažil ve svých reakcích sebekritiku, kdy si řekl, že měl vidět „věci“ tzv. jinak, například optimisticky, lidově řečeno – nebrat svět tak vážně, tak osobně. Přijímat a vytvářet humor či smích bez agresí/ironií, co by koření života. Jsou životodárné nejen v zábavě, ale i v přístupu ke každodenním tématům. Jsou rovněž psychicky obohacující jako vstřícný výraz příjemné pohody v různých formách mezilidské vzájemnosti a spolusdílení. Svoji analogii má v tomto i potřeba a zájem ctít osobní a společenské rituály a tradice ve smyslu svátečních událostí/slavností, i různých zvyklostí a funkčních životních návyků. Prevence a aktivní řešení problémů v nich představuje současně prohlubovat schopnost odpojení se od stresorů, například umět si zvolit typ trávení víkendů, prázdnin a volného času – harmonizovat práci a odpočinek, sebe a druhé, psychiku a tělo. Vnímání svého těla v propojení s myslí ve své osobní přirozenosti, a možnostech případných rozvojových změn, má ovšem svá psychická a edukační úskalí. Perfekcionismus, idealismus, jakési přehnané vzorové modelování podle diktátu doby, nebo v nesmyslném srovnávání s druhými, jsou nežádoucími postupy či bariérami. Deformují naši individualitu a vnitřně nás stresově svazují. Představují odcizení se sobě samému - vůči osobní svobodě myšlení, cítění, rozhodování. Manipulují naše já v situacích nutných pro sebepřijetí ve vědomí vlastní hodnoty. Tj. psychických modalit zcela nezbytných pro naši vnitřní i vnější pohodu a vyrovnanost. Pozitivní prožitek vlastního „tělesného já“ není kopírováním žádné vnější vizuální předlohy, nýbrž vychází z láskyplného vztahu k sobě samému ve vlastní jedinečnosti, neopakovatelnosti, a také přirozené nedokonalosti. Zviditelňuje se skrze zachycení „přítomnosti okamžiku“ ve všech aspektech života. Souvisí s projevy nejen našich veškerých psychických a fyzických aktivit, včetně komplexnější péče o zdraví, intimity, sexuality, nebo i vjemů bolestí a nepříjemných emocí…, ale i s projevy naší autenticity, spontaneity a různými formami interakcí a komunikací. Pozitivní přijímání vlastního těla či vnímání tzv. tělesného já, je nezbytným předpokladem pro odbourání stresu ze sebe sama a příjem interpersonální akceptace z okolí. Nejelementárnějším propojením těla a mysli v našem uvědomění může být vlastní dech. Jeho koncentrované vnímání. Stačí se v tichosti soustředit na několikavteřinový vlastní nádech a výdech. Lze dýchat a rezonovat rytmus i druhého ve dvojici, nebo vzájemně ve skupině. Ocitnout se na společné vlně. Intenzita prožitku se zvýší skrze případný oční kontakt až k intimnímu zážitku uchopení intersubjektivity skrze moc vzniklé pospolitosti a soudržnost. Dechové koncentrace a vjemy jsou, logicky vzato, základním kamenem každé relaxační a meditační techniky. Vedou nás nejen ke zklidnění a hlubšímu sebepoznání, ale i k potřebné celkové mozkové inhibici. Největším zásobovačem energie k regeneraci fyzických a duševních sil je spánek, mikrospánek během dne a odpočinkové relaxační pauzy, které mohou být po jedné, i vícero hodinách. Nekonečnou zásobárnou pozitivní energie, kterou můžeme čerpat neustále – je příroda (v širším slova smyslu). Plodivé síly ukryté kolem nás ve stromech, rostlinách, obloze, půdě, kamenech, vodě… vzbuzují vitalizující a zklidňující vjemy organického propojení až do přesahu kosmického nebo religiózního vědomí. Tím dochází k jistému přehodnocení a umocnění našeho psychického i fyzického „já“ v duchovním/transcendentním rozměru. Ten představuje další kvalitu našeho vnitřního potenciálu. Osvobozuje náš život od přílišných materializací, odpoutává nás od nepodstatných „věcí“, které pak vidíme s nadhledem, a naopak směřuje naši pozornost na niternější vhled do hlubších významových a smysluplných rovin našeho bytí a konání.

DK-11/17