Šikana – I. část

Život je láska. Šikana je absence lásky. Je to systematická psychotraumatizace, dehonestace lidské bytosti a znásilnění identity jedince/skupiny /oběť/ ze strany jedince/skupiny /agresor/. Pokud člověk nedokáže adekvátně čelit šikaně na pozici hrdiny, dostává se automaticky do pozice oběti. Šikana má formu a průběh strategicky propracovaného individuálního i organizovaného zločinu. Je nejagresivnější podobou interpersonální manipulace, vykazující typické faktory: (samo)účelnost jednání agresorů, značný nepoměr sil se „záručním listem“ uštvání oběti, opakovaný výskyt různých aktivit v konkrétních krocích „ušitých na míru oběti“, tematicky koncentrovaný trs/shluk reakcí ve formě útoků ze strany různých agresorů. Cílem šikany je vzbudit v oběti zvýšenou vnímavost na vyhrožující signály (kterými může být cokoliv - pouhé slovo i tělesné napadení) navozující postupně pocity kontinuálního strachu, úzkosti, nejistoty, nízkého sebevědomí a redukce osobnostního potenciálu, zbavení vlastního názoru a svobody rozhodování, zlomení samostatného myšlení, dosažení přecitlivělosti až k emoční deprivaci, vnuknutí provinění/velké viny, spojených se ztrátou existenčních hodnot a trvalým pocitem bezmoci, osobního bezpečí a zázemí. Tyto diskvalifikace osobnosti a jejího života často vyústí ve více či méně trvalém poškození: 1/ psychického rázu, včetně somatizací (posttraumatická porucha osobnosti, paranoia, panické ataky, deprese, demotivovanost a prokrastinace, psychóza, různé somatizační projevy, poruchy spánku, afunkční projevy tělesných orgánů a jiné) 2/ fyzického zdraví (trvalé onemocnění, smrt/sebevražda) a rovněž způsobí 3/ psychosociální paralýzu životního prostředí adresného k oběti (rodina, příbuzní, pracovní a referenční skupiny). Téměř vždy náprava šikany vyžaduje spolupráci s psychologem, psychoterapeutem, pedagogem - výchovným poradcem a dalšími odborníky.

Šikana je realizovatelná v jakémkoli prostředí soukromého, pracovního a společenského kontextu – všude jsou (jednoduše řečeno) lidé dobří a zlí. Jejími zdroji jsou společenský/sociální chaos, priority konzumu, nedostatečný respekt k člověku, produkce úmyslného zla. Probíhá v určitých vývojových etapách a nabírá k likvidaci svých obětí různé šíře variability, četnosti a kombinace prostředků na škále od přímé aktivity až k taktické pasivitě. Působí krátkodobě a úderně, nebo vlekle kontinuálně i v kontrastních vlnách (klidu a překvapivosti útoku). Agresor může šikanovat svoji oběť 24 hodin denně a dlouhodobě (celá desetiletí). Vytváří svůj vnitřní zákon a normy „oprávněnosti“ vzít právo do svých rukou. V centru záměru agresorů je návrh pseudohodnot - jejich globální vize jsou vždy stejné – zničit oběť a zvítězit na její úkor. Ta se, de facto, stává nástrojem pro agresora, který si šikanou chce navodit svůj potenciál síly od pocitů frajeřiny, vzrušení, fikce sounáležitosti se skupinou či určitým komunitním stylem života až po citové, finanční vydírání a zánik oběti. Šikana může být za tímto účelem i druhem právní vykonstruované kauzy na placenou objednávku. Ve skutečnosti jde obvykle o zamindrákované slabochy, psychopaty, sociopaty, zločince, nešťastné jedince či skupinu tzv. promítající své neuspokojené potřeby na oběť, kterou potřebují dostat do pasti pod svou kontrolu a soustředěnou moc. Za tímto účelem poškozují a deformují vše, co je na ni využitelné – její životní příběh, vzdělání, chování, materiální i ideové hodnoty a potřeby, zájmy aj. Šikana má symbolizaci ukřižování mučedníka, položení obětního beránka na oltář v uctívání „boha“, nebo i prokázání svrchovanosti agresora v ostentativních významech vysokého společenského statusu a kultu úspěšné výkonnosti. Mezi dobové trendy, které negativně živí šikanu, patří zneužití kyberprostoru (kyberšikana/kyberkriminalita), který agresorovi poskytuje: 1. pohodlí ve skryté anonymitě soukromí (v sólo pozici kriminálního živlu, nebo jako členovi nepřátelského gangu, sdružujícího různé profese za účelem páchání trestné činnosti). Nebo i na základě ilegálního zneužití pracovního prostoru: technického vybavení, kompetencí, kontaktů, vyplývajících z určité pracovní pozice, praktických dovednosti a zkušeností (např. administrativa v jakékoliv instituci s přístupem k osobním datům oběti, pracovníci v různých státních kontrolních mechanismech, mobilní operátor/poskytovatel internetu, právník, policajt, voják, IT odborník, aj.) 2. komplexní permanentní traumatizaci oběti v intenzivním propojení: shromažďování informací - sledování – kontrolování – šikanování - likvidace oběti. – V reálu i v elektronickém či virtuálním světě, který funguje prakticky jako zprostředkující článek veškerých lidských aktivit. Moderní technologie agresorům poskytují možnosti: pronásledování oběti/stalking v jakémkoli prostředí (doma, v práci, na ulici, v dopravním prostředku aj.), odposlouchávání, pořizování zvukových a obrazových záznamů, videí, fotek a jejich následné upravování a případné zveřejňování na sociálních sítích za účelem manipulování s oběti. Současně tak dochází na straně agresorů k mylné domněnce, že svou oběť detailně znají a mohou jí lehce zničit. Možná tak lze získat jistý „ dokumentační artefakt“ nebo „právní torzo“ z oběti, které ilegálně oklešťují narativní a psychosociální strukturu v jejím životě. Ovšem odposlouchávaná a snímaná oběť není tzv. skutečný člověk v komplexu svých osobnostních a kontextuálních atributů. Rovněž většina jedinců je schopna zachytit svými vjemy, že je skrytě monitorována, a na základě pudu sebezáchovy reflektovat a přizpůsobovat (vědomě, nevědomě) svoje reakce vůči agresorovi přímo v procesech sledování nebo ex post. Rodí se tak postupně navenek fiktivní člověk a jeho pseudopříběh či pseudokauza, které zpětně v metarovině traumatizují oběť. Viz také výzkumy o působnosti elektrotechnických či informačních technologií a zařízení na mozek / psychiku člověka. Kybergroomingové aktivity zneužívají navíc cíleně svou oběť v přímých útocích na její profil, webové stránky nebo pracují s falešnými profily. Aktivity typu hacking mohou expandovat do všech míst v kyberprostoru, kde se oběť pohybuje (e-mail. pošta, seznamky, jobs aktivity – např. při hledání zaměstnání a jiné informační portály, PC hry, internetová TV, veškerá pracovní činnost oběti na PC…) v propojení mobilu – tabletu – notebooku - PC. Tzv. trollové mají radost ze škůdcovství, zloby, neštěstí druhého. Provokují je pozitivní hodnoty, cíle a chování druhých. Jsou více nenávistní oproti např. haterům, kteří jsou strategicky racionálnější, zakládají si na extrémním či radikálním prosazení svého názoru, idejí, plánu. Obě kategorie v principu útočí v bojovném stylu „nenáviď vše, co můžeš“. Agresor se v parazitující roli uspokojuje a / nebo obohacuje (finančně, materiálně, psychicky, ideově, sociálně). Kyberprostor se stává rozsáhlou zónou neomezených možností zločinecky experimentovat se sebou i druhými. Vzniká dvojí identita agresora i oběti v kontrastu off line světa a on line světa, z nichž si agresor často krok za krokem vylepuje svoje úspěchy na Desku závislosti. Nebo/i dále „jen“ cíleně podněcuje v populaci negativní emoce a averze vůči oběti. Může vyvolat až davovou hysterii, masovou psychózu, lynč, různé projevy ostrakismu (vyloučení ze společnosti), kdy vzniká iracionální energetické a emočně psychické vzedmutí masy lidí na principu utrhnuté valící se laviny nebo sopečné erupce. K méně veřejně demonstrativním projevům patří agresorův útok na oběť prostřednictvím reálného nebo fiktivního podání trestného oznámení bez sebemenšího opodstatnění, jehož cílem není zjištění skutkové podstaty, nýbrž vystavit vytypovanou oběť dalším psychickým nátlakům strachu a záměrně prolongovanému stíhání v mentální reprezentaci státní moci. V tomto duchu často probíhá šikana formou tzv. podnikatelské, regionálně občanské a elektronické války, která může nabobtnat i z taktik vykonstruované politizace osobnosti a životního příběhu oběti s následným šířením dezinformací. Nástrojem politizace se může stát cokoliv - barvy, tvary, prostory, ulice, běžná komunikace a situace, legrace, logo, jídlo, barva pleti, předměty, zvířata, rostliny. V projevech politizace se nejvíce odráží aspekty totalitního vnímání a chování. Obdobně se realizuje šikana i z pozic samozvaných „ochránců pravdy a spravedlnosti.“ Šikana tzv. menšin produkuje zlo mezi lidmi na bázi rasové, politické, náboženské, sexuálně orientační a jiné nesnášenlivosti a diskriminace, spočívajících v nerespektování interpersonální nebo skupinové rozdílnosti. Odehrává se formou zesměšňování oběti na veřejnosti, nenávistnými projevy, vyhrožováním smrtí či tělesným znetvořením oběti. Velmi rozšířenou formou šikany je i tzv. zrcadlo. Agresoři neoprávněně usilují „dát oběti za vyučenou,“ nebo ji tzv. vychovat/napravit, což provází zpravidla z jejich strany miniaturní slušnost a obří drzost. Na základě manifestu okleštění svobodné volby lidského projevu zrcadlí oběť, která je takto bezprostředně vystavena psychickému týrání s možností vzniku přenosové neurózy. Agresoři si berou právo svévolně rozhodovat o druhém – a vykonávají tak svrchovaný soud nad obětí ve spojitosti s osobní nespokojeností, pomstou, závistí a nenávistí na základě subjektivních hodnocení, zkreslených stanovisek, srovnávání s druhými, pouhých domněnek včetně kognitivních stereotypů, předsudků a rigidních dobových společenských norem. Agresor může nekonečnými útoky dostat svoji oběť až na samé dno její existence. K jejímu dalšímu pronásledování někdy využívá současně repertoár tzv. psychohry, jejímž účelem je dosažení psychického zhroucení. Patří sem například přímé napadení materiálního vybavení prostorů oběti, kde se nejčastěji vyskytuje (domov-byt, pracovní prostor) v době její nepřítomnosti. Útoky probíhají na bázi opakované „hry“ s předměty, jejich ničením, případně odcizením, a zpětně po nějaké době vrácením. Nebo jde o spouštění různých nahraných zvuků v době přítomnosti oběti v prostoru (praskání, klepání, vrčení, tikání…) nebo i opakované narušování spánku hlukem z okolí. Šikana v pracovním kontextu probíhá často na bázi zneužití a paralýzy vztahů nadřízenosti a podřízenosti (bossing – mobbing). V tomto smyslu vede až k úplnému kolapsu důvěry a zdravé motivace v pracovních interakcích, na místo nichž nastupuje vláda síly, „cukru a biče“ vůči komukoliv, kdo podryje autoritu a aktivity vlivných a oblíbených. V každodenní kolegialitě se šikana může projevovat v různých manipulacích - tzv. žabomyších válkách na bázi (ne)nápadného opakovaného udílení rad, nabízení pomoci, milosrdnými lžemi, dobrodiním, komplimenty, úsměvy či posměšky, pózami „důvěry“, zvyšováním odpovědnosti, provokováním a opovržením, autoritativní dominancí až po vyčlenění někoho z kolektivu formou, např. přidělením neodpovídající, jiné nebo i žádné práce, čímž dochází k narušení vědomí vlastní hodnoty. Tzv. lovci lidí (zpravidla fungující jako pozitivní seriózní náboráři, rekrutující znalce, talenty a ambiciózní zájemce o práci pro firmy a organizace mohou odchytávat uchazeče v rámci diktátu úřední/firemní mafie do rolí sluhů či otroků pod okovy svých pánů. Neboť pro většinu zaměstnanců, de facto, není v relevantních možnostech poznat pro koho ve skutečnosti pracují. V kamarádském kontextu jde například o propojení aury výjimečnosti s udílením obdivu z druhé strany, kdy tzv.„atraktivní žena“ je ve vztahu s „nenápadnou služkou.“ Šikana v rodině - rodě bývá jistou formou domácího násilí v partnerské, rodičovské, sourozenecké nebo rodové dynamice mezilidských vztahů, včetně aspektů individuálního a mezigeneračního vymezování. Zpravidla je jejich propojenou kontaminací, neb představuje zvýšenou náchylnost k přejímání nevhodných postojových a hodnotových vzorců z rodiče na dítě, z jednoho partnera na druhého aj. Zjevně nebo nenápadně se realizuje jako úsilí o moc – v psychosociálním smyslu, nebo například i jako forma ekonomické závislosti na partnerovi či jiném rodovém příslušníkovi.

DK-11/18