Část II.
Závistivé prožívání a chování lze postupem času odstranit jako cokoliv, co nechceme v sobě mít. Ochočit je, dovést je pod kontrolu či zcela nechat zmizet v rekonstrukci stavby osobnosti. Neb jde o stavy, které jsou v moci člověka zvládnout a přetavit je naopak v inspirující, emočně vitální a vztahovou pozitivní sílu nebo i funkční „lhostejnost“ k objektu, která odvede pozornost jiným produktivním směrem. Ve spolupráci s psychoterapeutem nebo psychologem lze odstartovat setkání se sebou samotným, svůj boj se závistí v jednotlivých terapeutických krocích: 1. co závist je… 2. jak znehodnocuje vlastní život… Závist znamená vždy zbytečný sebedestruktivní výdej negativní energie, která se zpětně vrací ke svému nositeli, a dokáže jej ničit nonstop v kontinuitě dalších expanzi ztrát na kvalitě vlastního bytí. „Osud závisti“ se může změnit v okamžiku prozření a pevného rozhodnutí, že to tak nadále vůbec nemusí být. Život se závistí přeci není jen občas nepříjemný pocit nebo zmrzačená a raněná mysl, ale představuje esenciálně nesprávnou černobílou optiku na sociální skutečnost. Dokument o závisti by nepochybně čerpal z životních příběhů v nefunkčním až tragickém spektru interakcí a komunikování s okolím. Psychoterapeut, psycholog ve spolupráci s klientem objasňuje význam, funkci a efektivitu našich vzájemných hranic v sociálním prostoru, které představují ve výsledku nastavení pozitivních relací k sobě samotnému i k druhým. Co člověk ve stavech závisti potřebuje v zárodku pochopit? Že vlivem často nízkého sebevědomí, nedostatečného sebepojetí a současně zkresleného vnímání objektu a/ odsuzuje vlastně primárně sám sebe a zaměří se na druhé, do jejichž osobností promítne skrze svoji slabost a psychickou nevyrovnanost stavy potřeb, zájmů a hodnot, a tím za b/dochází k zavržení, odsouzení, druhého v instrumentální funkci právě v tom, co sám na sobě nepřijímá. I když opakované stimulace objektem/podnětem mohou mít i pozitivní tendenci slábnout, závist může člověka a vztahy deformovat dlouhodobě, neb primárně nejde o existenci určitého podnětu/objektu závisti ve své autonomii, ale stupeň fixace nevhodného zpracování informací v psychice závistivce v jeho (někdy nekonečné) produkci samotných objektů závisti. Nenahraditelné sezení s psychologem, psychoterapeutem nebo koučem učí vidět do sebe samotného a vnitřní zrak přispěje k vědomí, že každý z nás má určitě v životě něco (mnohé) z relativní úspěšnosti, co vyzývá k zdravému sebepojetí a sociálním vztahům. Závist se vylučuje s vlastní pozitivní svobodnou volbou kontaktů a vazeb k člověku. Spíše může vykazovat sepětí se závislostí na něčem a na někom. Účinnou metodou likvidace závisti je proto interiorizace ideového prekonceptu kvality pozitivních vztahů, zahrnující etické principy nezištné a nepodmíněné lásky v širokém slova smyslu. V tomto duchu lze edukativně situačně probouzet a rozvíjet 1. lásku k sobě 2. a současně lásku k ostatním.
DK